Po stopách Karla Hynka Máchy
Hned v září jsme měli první výpravu, v sobotu 21. jsme se sešli v 7:30 u Delvity a to v nepříliš hojném počtu. Předpověď nebyla příliš dobrá přesto jsme v seznamu věcí měli kromě jiného i plavky (stejně si je ale nikdo nevzal). A tak jsme v malém počtu vyrazily autobusem na Smíchovské nádraží, odtud na Hlavní, kde jsme se sešli s další skupinou, která má horší dojíždění. V počtu třinácti (Nessy, Goro, Paik, Jiřik, Hokš, Helča a Tomáš z nejstarších vedoucích a dál Prófa, David, Jana, Klarisa, Marťan a Vítek ; snad jsem na nikoho nezapomněll) vyjely vlakem na sever. Cestou vlakem jsme hráli vypečenou hru-Macháčka, to stručně znamená, že jsme se přehazovali v kostkách, věřili si a ne a když někdo byl odhalen (jeho lež) dostal bod. Ten kdo měl tři šel do vedlejšího kupé a tam mu zadali co nám má pantomimicky předvést.
Vystoupili jsme na zastávce (nevzpomenu si na jméno nedaleko hradu Bezděz a vyrazili na něj. Protože tato výprava byla stanová a všechno jídlo jsme si nesli s sebou, batohy jsme měli velmi těžké. Cestou k Bezdězu, jsme se pokoušeli vyfotit stejné, nebo alespoň trochu podobné fotografie, jako ty které nám dal vytisknuté Paik.
Mněli jsme štěstí, protože v cukrárně ve vesnici pod Bezdězem nám hodná paní nechala batohy. Před výstupem na hrad jsme se tam posilnili chutnou zmrzlinou.
Výstup na hrad byl vcelku náročný i bez baťohů, s nimi by to bylo neúnosné, o to však hezčí byla (až na nepořádek a nepřístupnost některých částí kvůli natáčeni muzikálu) prohlídka hradu, při které trochu sprchlo. Prohlídka nás informovala o různých vlastnících hradu, mezi nimi byli zemani králové a ke konci i mniši, kteří byli proslulí svým velkým pokladem, který si však odnesli jejich proradní strážci do Rakouska. Tento hrad nebyl nikdy regulérně dobyt (bez použití lsti a jiných podlostí), některé zdi na hradě měly tloušťku přes čtyři metry a sondami bylo zjištěno, že uprostřed beton ještě neztuhl. Hrad je starý asi 600 let (plus, mínus 150-to je jedna z věcí které jsem si nezapamatoval) projevilo se na něm několik slohů křížová klenba-gotika (asi) a určitě i další, jelikož posledních sto let chátral už na něm nejsou moc poznat.
Nejzajímavější část hradu byla (alespoň pro mě, kromě těch schodů) vysoká (asi 40 m ?) věž ze které byl nádherný výhled na okolní lesy, vesnice a rozlehlé Máchovo jezero. Nejlépe dochovanou místností (z těch které jsme viděli byla kaple. Bohužel také při naší prohlídce byl hrad v rekonstrukci.
&bsp Cesta z hradu nám šla mnohem rychleji, v cukrárně jsme si vzali baťohy a vyrazili jsme k Máchovu jezeru, kde jsme měli nocovat. Oběd proběhl z vlastních zdrojů částečně v cukrárně zbytek po cestě. Cestou jsme fotili objekty od Paika (Králův stolec aj.). Cesta byla dlouhá a namáhavá (jak pro koho), ale spokojeně jsme v půl desáté dorazili do prázdného kempu na břehu Máchova jezera. Rozdělali jsme stany (i přestože byla tma šlo to dobře) a dali si pozdní večeři kterou jsme měli domluvenou po skupinkách. Já s Marťanem, Gorem a Paikem jsme měli špenát s knedlíkem a cibulkou; Prófa, David, Jiřík, Jana a Klarisa měli párky (nejspíš) a co měla třetí skupina to už nevím. Před spaním jsme se s Gorem napily horkého čaje. Pohodlně jsme se vyspali, i když ráno byla trochu zima.
K snídani jsme si dali chleba s Eidamem a čaj. Ze včerejšího dne nám zbyl jeden syrový knedlík (šiška), a tak jsme jím a chlebem nakrmili přátelské labutě, které za námi šli až mezi stany. Za chvíli jsme vyrazili (cestou oproti předpovědi skoro nepršelo) opět na cestu podél Máchova jezera až k pískovcovým skalám, kde jsme si na pěkné vyhlídce dali oběd, čirou náhodou měli všichni špagety, i když se na tom skupiny mezi sebou nedomluvily. Každý je měl jinak dělané, my se sypkou náplní a zeleninou, Prófa a Jiřík a. s. s kečupem a párky, Nessy s neznámo čím.
Seběhli jsme z kopce do vesnice pod námi a došli na nádraží. Měli jsme ještě hodně času (zhruba 45 minut), za tu dobu jsme si stihli zahrát několik vypečených her (spojování rukou a rozmotávání se, sedání se na sebe do kruhu), stihli jsme samozřejmě také skupinové foto. Cesta vlakem nebyla příliš pohodlná, jelikož jsme celou cestu byli na chodbě, ale za to jsme cestou viděli nádhernou duhu.
Domů jsme dorazili o chvíli později, ale přes to a jiné nepříjemnosti se nám tato první výprava v novém roce velmi líbila.
[Vítek]
Zpět