Po desáté jsme navštívili Moravskou Boudu. Téma bylo letos „Doba ledová“

Termín: 27.2. - 6.3. 2010

Účastníci:
Kája, Naty, Zebra, Denisa, Klíště, Lucka H., Puntík, Lucka N., Bára, Vajda, Maky, Koudy, Bašta, Quido, Míša
Terka, Pavel, Qěták, Destro, Orin, Smíšek, Vendy a Tomáš
Soukromě tam také byli: Helča s Hokšem a Kubíčkem, Zuzka s Paikem a Matoušem, Nessy s Airin (to je ten krásnej černobílej pejsek :-) ) a Prófa s Jančou.

Rozložení týmů:

• Milka tým (Orin, Míša, Zebra, Naty) Slogan: „Je smetanově jemná a nejlepší.“
• Včeličky (Pavel, Quido, Denisa, Bára) Slogan: „Bzzzz“
• H₃PO₄ (Terka, Maky, Vajda, Koudy) Slogan: „Nikdy neříkejte, že něco nejde, protože se vždy najde blbec, kterej to neví a udělá to.“
• LOTři – Ledově ostří tučňáci (Destro, Puntík, Klíště, Lucka N.) Slogan: „Tuč, tuč, tuč, tuč... Tuč! To tučíš co???“
• Fufíci (Luďa, Bašta, Lucka H., Kája) Slogan: „Bulánci jsou minulostí.“
• Medvědi: (Smích, Vendy, Prófa, Tomáš) Slogan: „Uhni jdu si pro jídlo.“

Výsledky závodů
Výsledky deskové hry
Fotky


Sobota
Sraz na hory byl jako vždy v 10:00 za Misijním střediskem. Pomalu se scházíme a nakládáme věci do autobusu, který tu už čeká. Dozvídáme se, že Zuzka s Paikem dorazí asi později nebo? si Matouš včera večer někam přiskřípl malíček a protože to nepřestalo bolet musel s ním Paik na pohotovost. Nakonec dorazil Maty se sádrou. Kontrolujem kdo ještě chybí a zjiš?ujem, že nám schází Natálka. Voláme mamince ale telefon je vypnutý. Co teď. Maminka Klíštěte se nebídne, že to zjistí a tak vyrazí autem za Natálkou domů. Chvíle čekání a už je to jasné. Trošku to popletli a mysleli, že odjezd je až ve čtyři. Myslím že tak rychle ještě nikdy nezabalili :-) Už jsou ale u autobusu a my nedočkavě vyrážíme směr Krkonoše. Cestou stavíme někde za Jičínem a dáváme svačinky abychom nezadrobili autobus. Usedáme opět do autobusu a netrvá dlouho a jsme ve Špindlu u závory. Cesta nahoru na Špindlerovku je protažená a široká, takže můžeme rovnou jet. Vystoupíme v zatáčce vyházíme věci, rozloučíme se s panem řidičem a děti vyráží do chaty. Někteří odvážlivci vytáhli běžky. Prý raději pojedou než půjdou. Já s Pavlem nakládáme rolbu a za chvíli už jedeme také. Cestou se dozvídám, že letos je asi o jeden metr méně sněhu než v loni. Tak málo sněhu jsem tu ještě neviděl. Ale na druhou stranu je ho dostatečně. Jen jsme tu holt zvyklí, že turistické značky na stromech nejsou téměř vidět. Bez potíží všichni dorážíme k Moravské boudě a zabydlujeme se. Odpoledne vyrážíme na sníh. Koulujeme se házíme se do závějí a všelijak dovádíme. Člověk by to neřekl, ale takové dovádění ve sněhu dokáže člověka docela vyčerpat. Unaveni se vracíme do chaty. Po večeři rozdělujeme všechny na týmy, které budou proti sobě soupeřit v jednotlivých hrách a ve velké „deskové“ hře na téma „Doba ledová“. Za jednotlivé malé hry získají týmy bunusy do velké hry. Každý tým byl složen ze třech dětí a jednoho dospělého. Poslední tým utvořili zbylí dospělí – Medvědi. Ti se však museli neustále potýkat s tím, že jednotlivé hry sami organizovali, nebo byli diskvalifikováni pro věkový průměr nebo přílišné vzdělání a tak ve velké hře vždy hráli jako poslední a většinou žádné bonusy nedostali. Přesto však věřím že nakonec byli hodnotnými a tvrdými soupeři. Legenda k velké hře pravila, že přišla doba ledová a všude je nedostatek potravy. Jednotlivé týmy proto měli za úkol zabezpečit sebe a města na plánu jídlem. Každý dostal do začátku 80 peněz a trochu jídla. Za to si pořídili rybářský prut nebo pušku a vyrazili na lov. Později ve hře zakoupili sekeru a pilu, saně a psí zpřežení, těžili dřevo, kupovali lana, plachty, kotvy, kompasy a rybářské sítě. Z toho všeho pak stavěli lodě a vyráželi lovit na moře. Postupně stavěli větší a rychlejší lodě. Nakonec bylo vyhodnoceno, kdo má jaké lodě a kolik peněz vydělal. Byl to těžký boj a každý tým měl jinou taktiku. Zatímco jedni se vrhli na těžbu a prodej dřeva čímž si vydělávali, jiní sázeli na štěstí. Jednomu týmu přálo štěstí až neuvěřitelně. Nejméně dvacetkrát se dostali do situace, kdy buďto něco uloví (úspěšnost lovu byla podmíněna úspěšným hodem kostkami) a nebo budou hladovět a čeká je postih. Za celou hru měli postih jen asi dvakrát. Neuvěřitelné :-) Nakonec ale všichni úspěšně postavili nějakou lepší lodičku. Výtězný tým měl na konci 13.471 peněz. Klobouk dolů.

Neděle
Vyrážíme na celý den na vlek. Začínáme na Moravské, abychom se rozjezdili. Věnoval jsem se Denise, která na lyžích nikdy nestála. Chvíli trénink na místě, pak jsme sjeli dolů k vleku a hnedle na poprvé vyjela nahoru. Netrvalo dlouho a docela v pohodě sjížděla opatrnými, lehce pluženými obloužky sjezdovku. To šlo dost rychle a na konci při závodech rozhodně neskončila poslední, takže má můj obdiv :-) Dle vyjádření Smíška jsme měli další úspěšné začátečníky. Byli to Zebra a Vajda, kteří se úspěsně naučili ovládat snowboard. Avšak aby to nebylo tak jednoduché vyskytla se komplikace. Quidovi se podařilo neš?astně upadnout. Je to zdatný snowboardista ale při zkoušení trýčků na rovince se mu zakousla přední hrana a on šel na čumák. To by nebylo tak hrozné, jenže se mu nějak připletly ruce pod tělo a on se praštil do břicha. Pak už jen ležel na zemi neschopen se postavit kvůli bolestem břicha. Pár minutek jsme počkali a když se to nelepšilo zavolali jsme horskou službu. Když dorazili zkoukli Quida napíchli mu kapačku, zavolali sanitku a náš milý Quido byl rovnou odvezen do Vrchlabí do špitálu. Tam podstoupil pár vyšetření což chvíli trvalo. Někdy po obědě už bylo ale jasno a Luďa volal, že Quido má natrženou slezinu. To neni možný. Je to úplně stejné jako v loni Cvrček. Tomu teda říkám dost blbá náhoda. Zbytek pobytu strávil v nemocnici. Snad už to má vybrané a příště se mu už nic nestane. Držíme palce a? se to brzy zahojí. To však byl na letošních horách jediný úraz. Až na Míšovy půchýře cestou na Sněžku ale o tom až později. Dokonce ani nebyl nikdo nemocný nebo nachlazený. Míň starostí pro Luďu a více zábavy pro všechny.

V pondělí
přišel silný vítr a proto jsme byli dopoledne schováni v chatě. Na pořadu bylo natáčení videa. Každý tým měl za úkol natočit instruktážní video s povinnými prvky (hudební prvek, zelenina, 10 trpaslíků, poenta, zvíře, plešatý pán...). Odpoledne se vítr trochu utišil a tak jsme šli norovat do sněhu a stříhali se videa. Večer se videa promítaly. Mohu vám říci, že byly velmi povedené.

Úterý
bylo ve znamení lyžování. Většina jezdila dopoledne i odpoledne na Davidovkách a jen pár začínajících lyžařů a snowboardistů jezdilo na malém vleku na Moravské. Večer se všichni shromáždili dole v jídelně, protože nám šéfové Moravské – Jana s Markem – přichystali překvapení. Na znamení díků za ta dlouhá společná léta jsme dostali dva výborné dorty. Na jednom byla svíčka ve tvaru jedničky a na druhém ve tvaru nuly. Jak milé a chutné :-)

Ve středu
3.3.2010 byla poprvé za celých deset let dobyta Sněžka. Této náročné expedice se zúčastnili Míša, Bašta, Terka, Qěták a Tomáš. Po snídani a vyzvednutí balíčků k obědu jsme se začali chystat. Během balení za mnou přišel Luďa a neš?astně mi ukazoval rozlepenou botu. Co s tím? S takovýmhle defektem přeci nemůže vyrazit na delší túru. Problém byl však vyřešen poměrně elegantně a rychle. Prófa dnes odjíždí a jeho nohy dosahují podobné velikosti jako Luďovy a jeho běžecké vybavení je ve skvělé formě. Za nedlouho byl Luďa připraven i se zbrusu novým běžeckým vybavením. To je ale klikař co :-) Po zabalení na cestu jsme ještě provedli rychlé památeční focení všech Sportíků a Jany s Markem. Hodiny odbíjeli 9:30, když jsme vyrazili od chaty. Cestou k rozcestí byly ještě rychle Baštovy hůlky zhodnoceny jako nevyhovující – příliž krátké. Luďa tedy sebral Baštovi krátké hole a utíkal je zpět vyměnit za svoje delší. My ostatní jsme se zatím došourali na rozcestí, kde jsme na Luďu čekali, aby nás nemusel stíhat moc daleko. Než Luďa dorazil objevili se první členové skupinky, která vyrážela na mnohem kratší okruh. Záhy se Luďa vyhoupnul za zatáčkou a my vyrazili směr Špindlerova bouda. Počasí nebylo příliž přívětivé – byla mlha a foukal silnější vítr. Naštěstí nám foukalo víceméně do zad, tak to nebylo tak hrozné. Rychlý sešup od rozcestí, malé stopání ještě pár metrů a už jsme u Špindlerovky. Cesta zatím ubíhala celkem dobře. Nyní nás ale čeká stoupání. Škrábeme se do kopce za Špindlerovkou. Uff ufff to je ale kopec. Kousek před tím než skončili stromy, dáváme v závětří první krátkou pauzičku a občerstvujeme se teplým čajem z termosky. Za pár minut vyrážíme dále. Postupujeme stále vzhůru po úbočí Malého Šišáku jehož vrchol je schován kdesi v pravo v mlze. Stoupání už je ale mírné. Mnohem lepší než od Špindlerovky. Přicházíme na rozcestí a vydáváme se po tyčích na Luční boudu. Trasa je přístupná jen v zimně a rozcestník hlásá 4,2 km na Luční. To by šlo. Sjíždíme menší kopec a následuje dlouhé stoupání na Čertovo návrší. Stále je mlha, takže nic moc nevidíme a ledový vítr nás nutí se moc nezastavovat. Přesto chvílemi stavíme abychom si oddechli a načerpali nové síly. Sjíždíme dolů po čertově louce. Sníh je chvílemi umrzlý a chvílemi nafoukaný prašánek. Není to špatné, dá se na tom i docela pohodlně bruslit. Po pár minutách sjezdu na nás čeká další stoupání tentokráte na Stříbrné návrší. Mapa tvrdí, že nadmořská výška zde činí 1433 m.n.m. Cestou nahoru se stalo něco neočekávaného. Objevila se díra v mracích a slunce osvětlilo kousek sněhu vedle nás. Vytahuji rychle fo?ák, abych tento úkaz zdokumentoval. Během stoupání se díra v mracích objevila znovu a když jsme vystoupali na Stříbrné návrší zahlédli jsme v dálce Sněžku. Snad se počasí trochu vylepší. Sjíždíme z vršku k Luční boudě, která už je vidět. Je to lehce z kopečka a tak se stačí jen mírně odrážet a už jsme tam. Děr v mracích je stále více a mlha se zvedá. Jak pozitivní. Ještě pár foteček aby nám to věřili, že jsme tu byli. Co teď. Hodiny odbíjejí 12:00 a na vrchol Sněžky je to 4 km. Nejprve si dáme něco teplého. Procházíme prostornými halami Luční boudy. Sotva Luďa objevil v jednom koutě masážní křeslo na dvacetikorunu, už v něm seděl. Myšlenka na něco teplého do žaludku ale zvítězila a tak usedáme do rohu prostorné restauračky. Svlékáme navlhlé a namrzlé svršky a já mezitím objednávám pět čajů a pět kuřecích vývarů s nudličkami. Hmmm už se těšíme. Slečna servírka za chvíli přináší mísu polévky a bochník chleba. To je ale dobrota. Porcí je to určitě víc než pět ale to pro nás není žádný problém a mísa je za chvíli prázdná. „Tak co jdem až na Sněžku?“ ptám se. „Když už jsme došli až sem tak jdem,“ říkají všichni svorně. Ještě kontroluji hodiny, zda to stihnem. Ok tak jdem. Vyrážíme po pláni směr Sněžka. Je to mírně do kopečka ale to vůbec nevadí. Počasí se již velmi umoudřilo a tak se jede dobře. Za nedlouho dorážíme na úpatí Sněžky. Dolů se valí davy turistů a my si prohlížíme to stoupání. Ještě pár fotek a už jdem dál. Zdá se ale, že terén začíná být ledovatý mnohem více než předtím. Sundáváme proto běžky o pár metrů dříve než jsem čekal. Cesta se změnila v kluziště. Šplháme opatrně podél řetězů nahoru. Klouže to o sto šest a tak vybíráme místa kde je alespoň trochu nafoukaný sníh. Cestou Luďa pomáhá jakýmsi starším polským turistům. Paní křečovitě visí na řetězech a neví co dál. Luďa jí pomáhá přejít ten kus ledu, za což je ještě požádán, zda by jim nepůjčil své hole. Luďa se netváří že by o něčem takovém vůbec uvažoval a tak rychle vyráží nahoru než zas budou něco chtít. Stoupání je dlouhé a náročné ale už jsme nahoře. Hurá už jsme tu! Počasí nám ukázalo svou vlídnou tvář a sluníčko se na nás usmálo. Oblejzáme vrchol, fotíme sebe i krajinu a obdivujeme výhled. Zastavujeme se u polského auta, které je více jak z poloviny pod sněhem. Ještě odcházím vše vyfotit. Fotím všechno možné a? mám památku, kdy se sem zase dostanu. Mezitím se od někud přihnaly mraky. Na focení už to není a tak hledám kam se mi ostatní schovali. Kuk sem kuk tam, no jasně kde by byli jinde než uvnitř té veliké polské restauračky. Občerstvujeme se ze zásob co jsme dostali s sebou. Bašta s Míšou blbnou s pitíčkama. Jeden z nich přišel na to, že když se ta prázdná krabička zmáčkne tak brčko vyletí pěkně nahoru. Všichni se smějeme. Hele ještě jedna krabička. Už nevím kdo jí zmáčknul ale ta prázdná rozhodně nebyla. Místo toho aby brčko vyletělo vzhůru byl notný kus stolu decentně namočen obsahem krabičky. To už se smějeme na plné kolo. Dojídáme svačinky a Bašta s Míšou jdou vyzvědět zda si tu můžou koupit něco za český koruny. Ještě před odchodem vyrážíme s Luďou do boudy kde končí lanovka pro turistickou známku neb polská strana se tváří, že tento artikl vůbec nevede. O pár minut později svazujeme běžky a vyrážíme. Dolů je to ještě náročnější než nahoru. Klouže to fakt pořádně. Jednou mi pořádně podjely nohy a já upadl plnou vahou na batoh s foto výbavou, kruci. Naštěstí batoh prokázal své kvality a fotovýbava je v pořádku. Terka nic neriskuje a pořádný kus cesty sjíždí po zadku. Taky řešení, proč ne :-) Ještě několikrát mi to uklouzlo ale už jsme v pořádku dole. Luďa si ještě odskakuje na záchod neb se mu nahoře nechtělo platit a už vyrážíme zpět na Luční. Chvíli nám to trvá protože to je přeci jen trochu do kopce. Na luční jdem ještě na čaj a koupit turistickou známku. Sedáme na stejné místo v restauračce, kde už nikdo není. Objednávám čaje a když vidím tu začínající únavu na tvářích ostatních a za ten výkon, ještě něco sladkého. Za chvíli už jsou tu čaje a dva veliké talíře s palačinkami, zmrzlinou, borůvkami, hromadou šlehačky, sušenkou a ještě dalšími dobrotami. Jůůůůů. Mňam to je dobrota, pochutnáváme si a vylizujeme talíře. Slečna servírka se snažila dělat, že to nevidí a že se nesměje ale moc jí to nešlo :-) Nakonec se nás ještě ptala, kam že to vyrážíme. Když se dozvěděla že na Moravskou, nejdřív se ptala, kde to je a následně se trochu podivovala. Ještě chvíli odpočíváme a Luďa ošetřuje Míšovy puchejře na patách – vyplácal čtyři náplasti a ještě by to něco sneslo. Za nedlouho jsme venku a vyrážíme zpět. Už je čtvrt na pět. To jsme ty pauzičky nějak protáhli. Obávám se že večeři v šest asi nestihnem. No uvidíme. Ze Stříbrného návrší píšu Smíchovi, že dorazíme asi o chvíli později. Počasí nám vyloženě přeje. Vítr fouká jen hodně mírně, sluníčko svítí a je vidět daleko. Konečně si můžeme užít ten výhled, který byl ráno schován za mraky. Cestou na Čertovo návrší obdivujeme jak vítr žene jemný poprašek sněhu po zemi. Jak ten sníh přeskakuje hrbolky vypadá to jak obrovská řeka. Nádhera, škoda že to nevidí ostatní. Zkouším to fotit ale asi to nebude nic moc. To se musí vidět naživo. Dáváme poslední pauzičku, cpu do ostaních nějaké ty Deli a hroznový cukr co jsem měl po kapsách, poslední foto se Sněžkou a Luční v pozadí a vyrážíme dolů. To je ale sjezd. Povím vám, že dolů je to mnohem menší námaha. Občas někdo hodí tygra do závěje. Škoda že jsem to neviděl. Jel jsem poslední, abychom tam nikoho nezapomněli a musel jsem si nechat odstup. Asi to vypadalo fakt ftipně, protože i na tu dálku slyším jak se Terka, která jela první, směje. Ale všichni už jsme v pořádku dole. Teď malé stoupání k rozcestí na úbočí Malého Šišáku, kousek okolo hory a už jsme nad Špindlerovkou. To je ale sešup. Terka nekouká nalevo ani napravo, šup, šup a už je dole. Míšovi a Baštovi to moc nejde a tak se v každém obloučku vrhají po hlavě do sněhu. Pak to ale Míšu nějak přestalo bavit, udělal pár obloučků a už byl také dole. Nakonec se všichni dostali zdárně dolů a už uháníme od Špindlerovky na rozcestí pod Petrovkou. Poslední stoupání, uff uff a už jsme tam. Prosvištíme těch posledních šest set metrů lesem a už jsme u chaty. Hodiny odbíjejí 17:55. Stihli jsme to na večeři! To byl ale fofr. Naházíme lyže do lyžárny a už sedíme v jídelně a pochutnáváme si s ostatními na večeři. Podle mapy jsme ujeli dohromady 28 km.

Ve čtvrtek
bylo opět na pořadu celodenní lyžování. Tentokrát už jezdili všichni na velkém vleku na Davidovkách.

Pátek
Blíží se konec pobytu a je potřeba zjistit, kdo že je nejlepší na lyžích, prkně a běžkách. Dopoledne se konal slalom na Moravské a odpoledne byl závod v biatlonu. Biatlon se jel lesem na rozcestí a zpět. Cestou měli závodníci za úkol zkoulovat vedoucí zapadané v závějích. Kdo se trefil mohl pokračovat v jízdě. Po biatlonu se někteří odebrali do chaty a zbytek zůstal venku. Posledních pár dní usilovně sněžilo a tak byly všude hromady prašanu. Na fotkách ze závodů to sněžení nelze přehlédnout :-) A tak jsme se házeli do sněhu, koulovali a stavěli živou pyramidu atd. Všichni měli pusu rozesmátou od ucha k uchu. Po večeři následoval oblíbený X-faktor. Soutěžilo se v recitaci, zpěvu, tanci... jak kdo chtěl. Porota měla náročný úkol posoudit tak skvělé výkony ale nakonec se zdařilo, takže sláva výtězům a čest pozaženým. Po té následovala sladká tečka dole v jídelně a předávání diplomů.

Výsledky:
Slalom lyže
1. Míša
2. Lucka H.
3. Zebra

Slalom snowboard
1. Bašta
2. Maky
3. Klíště

Biatlon
1. Bašta
2. Míša
3. Puntík


Sobota
Jedeme domů. Po snídani nastalo horečné balení. Lyže, věci, spacáky vše muselo býti včas zabaleno a připraveno na odjezd. Vše se ale zdařilo poměrně rychle a tak zbyl čas na dohrání posledních pár kol naší velké deskovky a vyhlášení vítězů. Zvítězil tým Lotři s celkovým součtem 13.471 peněz. Čas je ale neúprosný a tak nezbylo než všechno naházet do rolby, rozloučit se s našimi milými ubytovateli a vyrazit k autobusu. Cestou jsme ještě vysadili Klíště ve Špindlu a Káju – Quidu o kousek dál. V autobuse si většina lidí maličko schrupla. Jako vždy :-) V 15:55 zastavujeme na parkovišti za Misijním střediskem. A je to. Hory skončily, tak se mějte a zas příště.

Tomáš