Výprava do sroubku - Poklad v Temnotách.

Na srazu u Billy se nás sešlo celkem 15, z toho 5 vedoucích. Z letošních sportíků dorazila na sraz jen Kristýna. Qěták, Jóžin a Honzik se zdrželi při nakupování jídla, Jiřik proto vyrazil nakoupit lístky napřed. My ostatní jsme dorazili až za ním, obtěžkaní jídlem na dva dny. Nakonec jsme to stihli bez problémů.

Ze Smíchova jsme vyrazili vlakem do Svojkovic s přestupem v Rokycanech. Cestou do Rokycan jsme stáli v uličce, všude bylo dost nacpáno. V Rokycanech jsme si na nástupišti vyzvedli od Jarouška klíče od sroubku a přestoupili jsme naopak do úplně prázdného drncáku do Svojkovic. Moc jsme si to neužili, příští stanice byly Svojkovice.

Z vlaku jsme vystoupili až za šera a než jsme prošli zkratkou lesem, byla už tma. Zbytek cesty byl po silnici. Kristýna nás překvapila tím, že na svém batohu otevřela kolečka, vytáhla madlo a jela jako s kufrem po letišti. Hodilo se to, cesta byla dlouhá, do sroubku to bylo asi 5km. Tam na nás už čekali Maxíci, všech pět. A navíc také Anička, která s nimi přijela z Teplic. Hned z kraje sroubku nás vyděsily dvě kočky, které bydlí pod verandou, jedna mourovatá a jedna plachá, bílá. Ubytovali jsme se a rozložili si spacáky na palandy. Přitopili jsme se v kamínkách a po večeři byla vyhlášená večerka. Před spaním Jsem ještě vykládal o hledání pokladu a vyprávěl krátkou pohádku o poustevníkovi, který si při hlídání pokladu přibouchl vousy do truhly a když se snažil vysvobodit, bouchl se do hlavy a ztratil pamě?.

I po večerce ale měli někteří sportíci dost energie a nedbali vyhlídky na noční sportování. Kolem jedenácté jsme tedy vyrazili s dvoukolákem pro vodu. Vysvobodili jsme tím Koudyho a Pé?u od ranního výletu. Jeli jsme ve čtyřech - já, Qěták, Klíště a Denisa. Nejdříve si holky uvědomili, že jsme nekecali, že to je dva kilometry a že dva kilometry to je jenom tam. Cestou zpátky pak konve plné vody už jely do kopce ztěžka. Spát jsme šli až po jedné hodině.

Ráno zařídil Honzik snídani. Potom jsme se zabalili na cestu za pokladem. Při krátké prohlídce okolí jsme oběvili skřeta-poustevníka v zelené dece sedět na pařezu v lese. Boužel jsme ho vyplažili, takže utekl a ani se nestihl vrátit pro fazole které rozsypal. Se slovy: "Jé, moje fazole!" zmizel v lese. Mezi rozsypanými fazolemi jsme našli jednu zvlástní, z jedné strany s číslem a z druhé s písmenkem.

Po krátké poradě jsme za skřetem vyrazili. Šli jsme podél rozsypaných fazolí, mezi kterými jsme nacházeli další popsané. Nejprve šla předsunutá hlídka (já a Maky protože na to přišla), abychom poustevníka zase nevyplašili a teprve kus za námi šli ostatní. Cestou jsme si postupně zahráli sardinky (schovával se vždy ten, kdo měl na sobě zelenou deku) a šikovku, při které dostala Kristýna šiškou do čela a já do zubů. Během toho jsme si také uvařili k obědu fazole s chlebem. Po obědě jsme zase vyrazili po fazolové stopě a nezapomněli jsme pečlivě vybírat popsané fazole. Když začalo mírně poprchávat, zastavili jsme, abychom postavili doměčky z chvojí, aby se do nich mohl poustevník schovat, kdyba tam byl. Podle pohádky jsme se k němu totiž měli chovat hezky. Podle stop jsme také museli po družinkách prelézt přes kládu mezi stromy. To zvládly všechny družinky. Z domečků pak vybrala Janča jako nejlepší ten vlčí, pak dlouho nic, pak liščí a nakonec vydří. Potom jsme vyrazili dál a po fazolích jsme došli až ke starým dubům v lese, kolem kterých byl travnatý kruh. Pod jedním z nich seděl poustevník a brečel kvůli poztráceným fazolím, zejména kvůli těm s písmenky. Když jsme mu je vrátili, řekl nám, že jsou velmi důležité. A protože jsme na něj byli hodní, dali jsme mu čokoládu, Kristýna vyprávěla pohádku a Pikouš zazpíval písničku, fazole nám vrátil a ještě další přidal. Potom jsme se rozloučili a vyrazili jsme zpět ke sroubku.

Ve sroubku jsme si krátce odpočinuli a začali si připravovat večeři, ke které jsme měli mít špízy ala Honzik. Bylo potřeba naložit maso, nakrájet zeleninu, rozdělat oheň a nařezat pruty. Potom jsme se sesedli u ohně a začali si opékat každý svůj špíz. Mezitím se setmělo a také dorazil Goro, Žužu a děti. Po jídle jsme se dostali také k tomu složit vzkaz z očíslovaných a popsaných fazolí, které jsme posbírali cestou. Zněl: "Po setmění hledí stromy na cestu od zívory k pokladu". Potom jsme určili pořadí a po jednom, nebo po dvou jsme vyráželi na stezku lesem k pokladu. Nejdříve vyrážely vydry, protože si ze schůzek přinesly nejvíce vyder na pokladu. Stezka začínala u závory mezi srubem a silnicí. Vedla podél stromů s očima, které byly vidět, když se na ně posvítilo baterkou. Na konci stezky byla roura s čokoládovým pokladem. Na každého vycházely tři kousky. Když se ze stezky vrátili všichni, byl už čas spát. Tentokrát četl pohádku Goro a po náročném dni všichni usnuli, nikdo už běhat nešel.

Ráno jsme si dali k snídani chleby s marmeládou a začali jsme balit. Když bylo umyté i nádobí, byl čas na hry - nejprve nás Žužu naučila hru na sloníky, potom jsme si zahráli šiškovku o vlajky. Tentokrát dostala do ucha od Honzika šiškou Maky. K obědu jsme si dali výbornou bramboračku ala Qěták a vyrazili jsme na vlak, tentokrát do Holoubkova. Janča s námi už nešla, jela domů, na opačnou stranu. Delší, ale hezčí cesta na vlak vedla kolem studánky a pod dálnicí. Na vlak jsme došli tak akorát, tentokrát jsme si sedli i v couráku do Zdic i v rychlíku ze Zdic na Smíchov. Tam jsme se rozloučili s Maxíkama a s Ančou. Protože jsme na cestu zpátky neměli jídlo a už bylo šest večer, hned na nádraží jsme vyžrali stánek s Pizzou. Potom jsme spokojeně dojeli až na Barrandov k Bille, kde jsme se rozešli.

Prófa